Upadající kultura internetu? Ne, jen pár naivů navíc

Už jsem o tom jednou trochu psal, ale možná by bylo vhodné si to dnes ještě jednou připomenout: s vývojem internetu a jeho rozšiřováním směrem od technicky vzdělané části populace směrem k laikům se projevuje kontinuálně jeden problém: lidé si myslí, bůhví jak není internet anonymní, a tak kopírují nelegálně software, multimedia, urážejí kdekoho a píší blogy o čem se jim zachce (bez ohledu na to, koho všeho urazí). Problém je, že internet je anonymní jen do jisté míry.

Když Vás budou chtít najít orgány činné v rámci trestního řízení (nebo někdo jiný s potřebnými znalostmi), je dost pravděpodobné, že Vás taky najdou (když se budou trochu snažit). To si dost lidí neuvědomí, když si stahuje ještě nevydanou knížku, film, hudbu, píší o někom/něčem apod. Prostě mezi veřejností panuje názor typu „ostatním to taky prochází, tak proč by nemělo mně?“ Lidé si pak myslí, že jsou zcela v bezpečí a přijde jim to tak normální, že si dovolí to, co by si ve svém skutečném životě nedovolili, v jejich „kyberexistenci“ se nad tím však dvakrát nerozmýšlí.

Mnoho lidí si myslí, že internet „neví“, kdo jsou. To je však omyl, ve skutečnosti Váš počítač odesílá do internetu dost informací, které Vaši identitu dokáží prozradit. Je toho víc a nerad bych zabíhal do technických podrobností. Teoreticky by se to dalo všechno ošetřit a získat dokonalou anonymitu, ale vyžadovalo by to dost úsilí, specializované programy apod. Běžného uživatele to rozhodně netrápí. Nezřídka potkáte i uživatele internetu, který se netrápí se zabezpečením vůbec - otevírá podivně vyhlížející maily, nemá zapnutý firewall (protože mu rušil jeho oblíbenou hru), antivirový program není potřeba.

Ruku v ruce s výše uvedeným dochází k tomu, že se na internetu cítí uživatelé tak bezpečně, že (sice zdánlivě anonymně) prozrazují kdejaké osobní informace. K tomu ostatně probíhaly snad i nějaké informační kampaně pro mládež. Podle mě by bylo ale mnohem účinnější (a logičtější, potažmo méně nákladnější) konečně zavést pořádnou výuku informatiky už na základních školách, kde se Vás mj. také snaží naučit trochu slušnému chování (ač u dosti velké části populace tato schopnost v současnosti značně pokulhává).
Člověk by se měl na internetu chovat tak, jako v běžném životě, protože stejně jako na ulici, zodpovídáte za své činy i v kyberprostoru.

III. prezident České republiky

Jak všichni moc dobře víme, roku 2008 vyprší prezidentský mandát Václavu Klausovi. V souvislosti s tím se začalo na české politické scéně s přetahováním, kdo bude v této funkci po něm. Můžeme sledovat aktivitu mnohých táborů; na straně jedné ODS, která se snaží prosadit svého čestného předsedu - byť sama, však s mnoha hlasy. Druhou stranou je anti-Klaus tábor, který tvoří rudozelený blok SZ-ČSSD-KSČM.

Podíváme-li se na tento boj blíže, zjišťujeme zajímavé postřehy. Prezident, který zcela vyniká v ekonomických znalostech, se zabývá poslední dobou ekologií, (ač pravda, v oboru vzdělán odborně není). Je přirozené, že ekologicky naladěným a zkušeným lidem z toho vstávají vlasy hrůzou - jedná se hlavně o Stranu Zelených, ekologické to budovatele na české politické scéně. Další odpůrci pana prezidenta se rekrutují z řad levice, které samozřejmě vadí Klaus z principu (pravicové pojetí ekonomiky i státu); jejich argumenty mi rozhodně nijak pádné nepříjdou (čím to asi bude?). Paradoxní je, že právě levicová KSČM v roce 2003 umožnila zvolení Václava Klause na Hrad, čímž překvapila a zhatila plány druhé levicové straně, ČSSD. Časy se však změnily - pryč je věk antikomunismu sociální demokracie, nyní se tabu z 90. let bourají a nastupuje levice nová; nová je však pouze obalově, vnitřek zůstává stále stejný, ba dokonce zde lze pozorovat nárůst marxistických prvků v projevech některých politiků.

Nicméně fakt je ten, že spojení zelených a levicových stran (mimochodem známé ze zbytku Evropy) je relativně silné a rozhodně může cestu Václavu Klausovi k druhému fuknčnímu období velmi ztížit. Můžeme krásně vyvrátit ona slova Martina Bursíka o tom, že Klaus hraje hlavně na sebe; kdyby tomu bylo opravdu tak, asi by se snažil zlepšit si image u středových stran, když u levicových již předem ví, že možné to není. Ono se tak trochu ví, že předseda SZ Václava Klause opravdu rád nemá a není divu - představte si, že se zabýváte nějakým tématem, studujete jej a rozebíráte do hloubky. Poté se objeví člověk, byť s velkým přehledem ve všech oblastech, ale se specializací v sféře zcela jiné a začně vaši práci kritizovat. Je přirozené, že to dost provokuje. Dle mého názoru by se prezident měl tento rok zaměřit spíše na ekonomické vztahy ve společnosti; spojit státotvornost a úlohu hlavy státu se svými velmi dobrými (byť v politickém spektru přísně vyhraněnými) hospodářskými znalostmi.

Samozřejmě však otázka KDO bude novou hlavou státu zůstává stále ještě otevřená. Já osobně si myslím, že by tímto člověkem neměl být Václav Klaus. Svoji práci odvedl dobře; byly samozřejmě i chyby, ty se však připouštějí, neboť jsme všichni lidé. Je ale čas na změnu. Měla by přijít osobnost nová - není důležité, jestli je ten člověk proevropský, proekologický a tedy i prudce konformní, ale jestli je nadstranický, dokáže pracovat jako dobrý reprezentant státu v zahraničí a hlavně být autoritou celé české společnosti, jako to dokázali například Václav Havel nebo Tomáš Garrigue Masaryk. U Václava Havla se to podařilo díky jeho silné nadstranickosti a skutečnosti, že byl jistým bojovníkem proti nedemokratickému režimu, u TGM díky faktu, že za jeho vlády ze z ČSR stal prosperující demokratický stát (byť to nebyla taková idylka a demokracie také nebyla pro všechny) mezi totalitními režimy založenými na zlu a nenávisti.

Prezident by měl být člověkem vysokých morálních hodnot. Avšak ne populisticky-morálních, jaké běžně vidíme u pravicových konzervativních politiků (typickou ukázkou budiž polská ultrakonzervativní katolická vláda). Morální hodnoty musí jít ruku v ruce s tím, co je pro společnost dobré a hlavně - ve vývoji ji posouvá dále. A to je především svoboda, odpovědnost, tolerance, rozvážnost i pochopení.

Koho bych tedy rád viděl na hradě a představoval si vhodného kandidáta na prezidentský úřad na dalších pět let? Rozhodně je absurdní téma, jestli by to měl být muž nebo žena; pozitivní diskriminace je také diskriminace, spoléhající pouze na to, že většina se neozve a nechá si to líbit. Abych uvedl konkrétní osobnosti, mám na mysli například Petra Pitharta, Cyrila Svobodu či Karla Schwarzenberga. Myslím, že tito lidé dost zkušeností s politkou a reprezentací mají (Karel Schwarzenberg tedy pravda ne, avšak když si vzpomenu na to, že i Václav Havel vstoupil do politiky s mírnou nadsázkou řečeno přes noc, tak to nepovažuji za problém) . Ať už ale vyhraje kdokoliv, doufejme, že to nebude ani Václav Klaus, ani případný kandidát sociální demokracie (na jejich nominaci jsem mimochodem také velmi zvědavý). To se však bude v současném systému, kde vedoucí úlohu mají dva buldozery, vládnoucí pod heslem účel světí prostředky, velmi těžké.

Vztahy na Wikipedii – mezi správci a nesprávci, je možná změna k lepšímu?

Wikipedie, projekt otevřené encyklopedie, se potýká s nesváry uvnitř komunity. Tyto problémy se nevyhly ani české variantě tohoto ambiciózního díla a stále přibývá více a více nespokojených uživatelů, kteří tento nový svět informací všem otevřeným zklamal. Tyto zhrzené entity jsou pro ostatní různou měrou pozorovatelní. Někteří ze sebe dělají mučedníky, druzí útočníky, jiní si prostě řeknou: „Ať s tím jdou k šípku, když mě tu nechtějí, já se vnucovat nebudu.“ O těch prvních dvou je však slyšet nejvíce. Vyjadřují se nepřehlédnutelným způsobem tak, aby sdělili všem svůj „revoluční“ názor, bez kterého by zajisté nebyl další rozvoj komunity možný. Tedy alespoň podle nich. Těch třetích si naopak málokdo všimne, ačkoli by z nich mohli být jednou skvělí editoři. Myslím si, že současný stav je nevyhovující. Otázkou zůstává, zda je zde možnost nápravy.

Wikipedisté mají především za úkol podílet se na vzniku a vylepšování článků, které mají tvořit nový druh celosvětové encyklopedie, podobenství Komenského pansofie, v dnešní společnosti již technicky uskutečnitelné. Naneštěstí se k tomu vyvinuly další pomůcky, které mají usnadňovat editorům jejich práci. Někteří lidé se však zabývají nadměrně právě těmito berličkami a samotná tvorba pak potlačena je odsunuta na vedlejší kolej, čímž se mění původní účel těchto nástrojů a místo toho, aby pomáhaly vytváření nových článků, přidávání zajímavých informací nebo třeba získávání vhodných multimediálních materiálů (například svobodné zvuky, obrázky, videa), tak jsou zneužívány ke stahování dalších a dalších editorů od jejich produktivní práce, a to ať už k sáhodlouhým diskusím bez závěrů nebo různým vyeskalovaným sporům, které se pak řeší Žádostí o komentář, arbitrážemi a následnými tresty, které sice nikdo nemá rád, ale chod projektu by bez nich jednoduše nebyl možný a dobro projektu samotného je nadřazeno „právu“ jednotlivce na jeho editaci. Myslím si ale, že to všechno by nebylo nutné, s tím se mnou určitě můžete souhlasit. Řešení ale spočívá v časném řešení příčin, jenž odhalím dále.

Aby mezi tím vším byla zaručena ochrana svobodné spolupráce editorů, jenž nevyhledávají spory a přicházejí k nám skutečně proto, aby tvořili encyklopedii, ohromeni tak skvělou myšlenkou svobodných informací, je potřeba zajistit jim klidné prostředí. Toto mají za úkol správci, kteří jsou voleni demokraticky v hlasování, ve kterém mají právo se vyslovit ti uživatelé, kteří již nějakou dobu na našem projektu plodně spolupracují a kteří skutečně chtějí pomoci jeho dalšímu rozvoji. Po zvolení správce, do té doby obyčejného uživatele, který již jistý přínos a dobrou vůli prokázal, získává tento člověk nové, pro něj dosud neznámé pravomoci. Ty všechny však mají, a vždy měly, pouze jediný účel, jímž je ochrana projektu a jeho základních cílů.

Musíme však jedním dechem připustit, že i správci, ač by měli být přirozenou autoritou projektu, jsou pouze lidé, a tak mohou nejen chybovat, ale v horším případě být i sami na škodu. Proto, stejně jako v demokracii se nemůžeme spoléhat pouze na soudce, existují v našem světě určité přirozené normy, jenž nazýváme pravidla. Jejich přijímací proces se v průběhu času měnil, stejně jako ony, ale jejich cíl zůstává stále stejný – udržet plynulý chod projektu. Pravidla, to je druhý pilíř složitého systému, kterým Wikipedie bezpochyby je.

I tak ale mnozí nerespektují ani správce, ani pravidla. Co potom? Nemůžeme je přeci nechat, aby pustošili naše společné dílo, vždyť jsme do něj vložili každý kousek sebe a chtěli jsme tím pomoci ostatním lidem, ne sledovat, jak nám tuto naši snahu někdo boří. Někdy ale skutečně není jasné, kdo nese jako vinu na potížích, a když se pak již spor táhne dlouhou dobu a není vyřešen ani za pomoci Žádosti o komentář, ani institucí mediátora, nastupuje arbitrážní proces. Je to poslední instance, krajní řešení, obvykle zaměstnávající více jak pět lidí, kteří by určitě dokázali využít svůj čas jinak a efektivněji. V současné době jsou na české verzi projektu arbitráže velmi bolestivým a dlouho se táhnoucím tématem. Řeší se v nich ve valné většině případů osobní spory, které byly zbytečně obaleny mnohdy i vykonstruovanými problémy, z nichž se nakonec stávají skandály a které, řešíce je spousta lidí, škodí projektu i jeho komunitě čím dál víc.

Jenže tu máte vždy dva a více pohledů a rozhodněte, který je ten správný! Někdy ani jeden z nich. Hledání pravdy pak může být víc než obtížné. To, že považuji osobní spory za nízké a nehodné mojí osoby, to mi snad nemůže nikdo mít za zlé. Máme je tu však a musíme je nějakým způsobem řešit. Od prehistorie projektu zde byly spory mezi správci a nesprávci. Jedni chtějí to a druzí ono. Ze subjektivního pohledu obou je jejich postoj správný. Ovšem co ten objektivní? Jsme schopni se na věci dívat s nadhledem, nebo ne a nedohlédneme dál než na špičku svého nosu? Já říkám, neptejte se, jestli je to správné pro vás, ptejte se, jestli je to správné pro projekt! Na něm přeci spolupracujete a chcete, aby „prosperoval.“ Slýchávám připomínky „On mi udělal tohle a tohle!“ nebo „To je přeci můj článek/nápad/cokoli, tohle tam nechci!“ Správci mají větší pravomoci a často jsou za jejich užívání kritizováni, ačkoliv s nimi spor v jádru ani nesouvisí. Modlou posledních měsíců se stalo úsloví „zneužití práv správce.“ To zní sice moc hezky, skoro jak vystřižené z Blesku, ale budu muset opakovat křesťanské rčení „kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.“ Jestli k něčemu takovému skutečně došlo by se mělo řešit s chladnou hlavou, nezaujatým a zdravým rozumem.

Já si však myslím, že i samotná strana sporu by se měla snažit chápat problém objektivně, uklidnit vášně a zeptat se sama sebe: „Porušil závažným způsobem pravidlo? Škodí to projektu? Mohl to myslet dobře?“ Je to opravdu nutné, brodit se takovým bahnem neduhů naší společnosti, nebo se dokážeme bavit na úrovni i přesto, že jsme lidé různých povah, z rozličných prostředí a s pestrými názory? Jsme lidé nebo zvířata? My se prostě musíme umět domluvit, nenechat se manipulovat, umět říci slušně, ale pevně „ne,“ ale přitom se také snažit dohodnout. A samozřejmě: projevit dobrou vůli.

Jsme pouze lidé. Nejsme ale pouhou kapkou v moři, žádnou bezvýznamnou věcí. Jsme součástí této společnosti. Můžeme se chovat jako správně se otáčející ozubené kolečko, nebo jako palice. Jako tupý, ničící a primitivní nástroj. Ničení, štvaní, spory. To může být pro někoho krutou radostí, avšak vždy jen krátkodobou a ostatním škodící. Skutečná radost, ta vychází z tvoření – když něco krásného dokážete udělat vlastní pílí, je to jeden z těch neopakovatelných pocitů bytí, jenž jsou člověku dopřány. Abychom se však na něj mohli celou svou existencí alespoň na malý okamžik upnout, musíme nejprve odstranit překážky, které nám brání v roztáhnutí křídel a rozletu naší duše: Musíme se předně osvobodit od bahna, ve kterém vězí naše nohy a váže nás s přízemností. Musíme zamezit dalším nesmyslným sporům. Pro nás i pro budoucnost. Sami u sebe začít a ostatním pomáhat s takovým chováním, které bude posouvat naše životy i cíl našeho snažení kupředu, aby byla jednou pravda i kvalitní informace dostupné všem bez rozdílů. Otázka z nadpisu tedy má odpověď, nastínil jsem vám k ní cestu, na její konec ale už musí dojít každý sám.

Nová cesta? Zatím spíš slepá ulička

Dnes jsem si přečetl část článku Dějiny Španělska a musím říct, že takhle asi Wikipedie nebude nikdy vypadat, minimálně ne v blízké době. Lidé totiž na tak rozsáhlé články nemají ani znalosti a nemají ani chuť se do nich pouštět... možnosti jejich vzniku jsou v podstatě dvě: buďto se budou překládat z jiného jazyka nebo je napíší odborníci (nebo alespoň někdo, jehož koníčkem je daná oblast). Jenže překladatelů a odborníků, kteří by chtěli psát rozsáhlé články máme velmi málo.
Drtivá většina lidí napíše odstavec a je ráda.

Z toho důvodu nevidím moc růžově budoucnost Citizendia. Když odstraní drtivou většinu přispěvatelů, tak to bude pro něj další nevýhodou. Vývoj internetu je v podstatě evoluce. Kdo je dravější a přizpůsobivější, ten uspěje. Wikipedie si za krátkou dobu získala skutečně dobré postavení, díky své myšlence a díky otevřenosti doslova všem. Ale i Wikipedie se vyvíjí a přizpůsobuje. Kdyby to nedělala, možná by neuspěla. Časem se budou určitě podnikat kroky směrem k efektivitě a odbornosti (například kontrolováním článků a jejich uzamčení na stavu, potvrzeném odborníkem). Na to je ale v současnosti brzo, takové změny musí přijít postupným vývojem. Projekt Citizendium se podle mě tyto snahy snaží uspěchat vlastní cestou, ale ztroskotá, stejně jako Nupedia, na kterou ve skutečnosti navazuje. Protože odborníků bude vždycky méně než dobrovolníků, na kterých Wikipedie staví.

Vzhůru k nové společnosti

Při prohlížení internetu (a nejen Wikipedie) jsem narazil na esej http://www.citizendium.org/essay.html . Je sice mírně postarší, avšak to nevadí - já ji viděl teprve nyní (já vím že jste to všichni už četli). Je to o vzniku nové wiki encyklopedie Citizendum. Ta samozřejmě v dnešních dnech už existuje a má za cca. 2 měsíce své existence asi 1 100 článků.

Její autoři se snaží v této eseji eliminovat nedostatky Wikipedie (politika projektu Citizendum byla evidentně navržena právě směrem k větší encyklopedičnosti a zamezení obvyklých problémů na Wikipedii), avšak tyto změny spíše vyznívají - tedy alespoň pro mne - stylem zrušit, nařídit, naplánovat, rozdělit, panovat, překonat plán. S velkou slávou se zde oznamuje takové rušení naprosto základních konceptů z Wikipedie a vůbec wiki encyklopedií známých, až z toho jde hlava kolem. Například anonymní editování je nepřípustné. Informace, které může si kdokoliv umístit na svoje uživatelské stránky, jsou striktně limitovány (žádné nálepky, prohlášení apod). Editace pod přezdívkou je také zapovězena. Úpravy jsou posuzovány a váženy podle odborných znalostí editorů, které oni samozřejmě uvést musejí.

Je to docela hezká myšlenka. Nebudou žádní vandalové v posledních změnách, žádní revolucionáři, žádné problémy ohledně odborníků na metro, kteří editují články o středověkém Španělsku. Absolutní řád a pořádek. Ale zamysleme se nyní na chvíli. Kde je otevřenost? Kde je ta možnost svobody cokoliv upravit a vylepšit? Nu je to jednoduché, byla vyměněna za větší míru bezpečí a jistoty. Otázkou nyní zůstává, jestli budou mít lidé motivaci za takových podmínek přispívat. Samozřejmě, že určití ano - například ti, kteří byli z praxe na Wikipedii rozhořčeni. Ono snaha zavádět systém tam, kde si každý prosazuje něco diametrálně odlišného může u slabších jedinců končit potřebou léčebných prostředků, u méně klidných pak i demonstrativním a velmi okázalým odchodem (no ono se to ostatně stalo už tolikrát; na české - a co teprve na anglické - jazykové verzi Wikipedie) z projektu.

Vraťme se ale ještě zpět k referované stránce. Tvůrce a zakladatel Citizendia - a ostatně i této eseje - Larry Sanger považuje nový projekt jako další stupeň v tvorbě encyklopedie, dalo by se říci i jako nástupce Wikipedie (zde upozorňuji že mě napadla paralela s marxistickou periodizací dějin, byť nejspíše nemístně) . Vzhledem k tomu, že počet editorů je na Wikipedii již takový a jakékoliv změny by byly maximálně kosmetické, radikální - byť i směrem k vyšší kvalitě článků - by samozřejmě nebyly vzhledem k odporu většiny prosazeny. To ostatně ale odpovídá tomu, že tato stagnace je jistým příznakem spokojenosti většiny wikipedistů. Vyvstávají však problémy pro nové Citizendium. Kromě toho, že jeho povědomost mezi veřejností je docela malá je tu další, a to o trochu větší. Citizendium jako projekt je navrženo k eliminaci chyb z Wikipedie, avšak to může fungovat úspěšně jedině v případě, že se dostane (potenciálně) do stejného stavu jako Wikipedie samotná, jinak bude jednoduše řešit jiné nepříjemné záležitosti. To by trvalo léta, ale vyloučit to nelze - ostatně i Wikipedie sama může z pomyslného trůnu internetových encyklopedií ve prospěch Citizenda sestoupit.

Nicméně, během let se může projekt - sám od sebe - a pokud tedy tomu nikdo nebude vládnout tvrdou rukou - změnit tak, že původní koncepce budou tak trochu mimo mísu. A co příjde potom? Tvorba encyklopedického projektu verze 3.0 ? Pokud ano, tak editoři už budou rozhodně velmi otrávení začínat znovu. Já osobně vidím řešení velmi jednoduché - konat takovou politiku, která je prospěšná hlavně pro projekt samotný než pro lid. Pokud má skutečně kvalita jakékoliv encyklopedie růst, je přirozeně nutné zpřísňovat pravidla a zavádět nová, jedno jestli pomalu nebo rychle, ale průběžně. Dodržování starých je samozřejmostí a pokud správci toto evidentně ignorují, měli by o svoje postavení přijít.

Ale my všichni koneckonců ještě uvídíme, jak se situace vyvine. Pokud bude Citizendum opravdu lepší, tak uspěje. Nicméně mnoho esou v rukávu nemá, jeho jedinou výhodou je vyšší věrohodnost než u Wikipedie, protože texty tam nepíše jen tak někdo. Nevýhod je naneštěstí pro nový projekt řada, ale to samozřejmě musejí poznat oni, my už ne.

To jsem napsal já a tak mi na to nešahejte

Včera večer jsem narazil na diskusi, která se dotýká samé podstaty tvorby článků na Wikipedii.

Wikipedista, který podstatným způsobem rozšířil článek (natolik že více než 1x přesahuje doporučenou délku článku) nesouhlasí s jeho rozdělením na několik menších článků. Protestuje proti způsobu dělení, názvům podčlánků, prostě proti všemu. Problém je, že nesouhlasí prakticky z jakoukoliv změnou.

Možná mělo dělení probíhat citlivěji, ale teto protest je nepochopení myšlenky Wikipedie jakožto takové.

Jedním z principů Wikipedie je předpoklad dobré vůle. Dalším principem je editace s odvahou.

Rozdělení článku není vykrádání článku, tento předpoklad jde proti prvnímu zde uvedenému principu, narážky na kompetentnost provádějících jde proti druhému zde uvedenému principu. Nehledě na to, že druhá strana deklarovala vůli se domluvit a dělení přepracovat.

Nyní je situace v diskusi taková, že autor majority textu požaduje záruky, že článek bude navrácen do původního stavu a nebude dělen. Druhá strana čeká na vyjasnění v diskusi.

Chtělo by se mi napsat, že záruku nedělitelnosti není možné dát už jen z důvodu, že každý wikipedista je autonomní jednotka a pokud vidí, že lze něco vylepšit, sjednotit, zařadit nebo jinak upravit, udělá to. Má na to jednoduše právo. Neumím si představit obecné pravidlo, které by tomu mohlo zabránit.

Někomu se to nemusí líbit, ale to je wiki.

Mr Bush, tear down this wall

Narazil jsem při prohlížení Wikipedie na tento obrázek. Není ani z Jeruzaléma, ani z Berlína (v té době takové barvy fotoaparáty udělat nemohly), ani odkudkoliv odjinud. Nalevo vidíme stát Arizona (USA), napravo stát Sonora (MEX). Město se jmenuje Nogales, a to na obou stranách.

Prochází tudy však ostře střežená hranice mezi USA a Mexikem, jak můžeme ostatně vidět. Paradox je ale ten, že v mexické i americké části města mají většinu hispánci. Přesto však vidíme, že ta americká strana je jaksi čistší a vůbec udržovanější. Čím to? Inu, řekněme, že společnost nalevo funguje - školy, pracoviště i sociální systém (byť ten americký) nevede lidi do bídy. Je to sice super, ale není hezké mít zrovna nejluxusnější vilu ve městě vedle slumu.

Přiznejme si jeden fakt - ta zeď je ošklivá. Rozděluje lidi, nějaké přeshraniční spolupráci rozhodně nepomahá. Spoustu lidí ji nemá rádo a přirovnává jí například k železné oponě. A teď si přiznejme druhý fakt. Nachvilinku tuto zeď odstraňme. Během pár minut přes hranici začnou utíkat stovky Mexičanů, kteří žijí doma pěkně bídně. Fakt je ten, že ono i tak se jim daří hraniční čáru překonávat; to etnické složení americké poloviny Nogales mluví za vše.

Bylo by hezké, kdyby takové zdi na světě nebyly. Jenomže takovou věc si lze jen idealisticky přát a nelze zařídit ze dne na den. Je jednoduché budovat zeď a na druhou stranu ukázat na zemi za ní jako na krajinu draků. Více práce, ale též i větší výsledky, přinese, když se bude pracovat. Američané mají peníze i kapitál, mohli by svým chudším sousedům v mnohém pomoci - rozvojovými programy, spoluprací s vládou státu i federální. Podporou vzdělání i dalších věcí. Rozhodně je výhodnější financovat do sousedů s demokratickým potenciálem, kteří časem mohou být prospěšní (vyšší životní úroveň = více obchodu = více peněz pro všechny), než do zemí, které ještě do stádia demokratické společnosti nedospěly a nacházejí se tak daleko od USA, že ani určitá část Američanů sama neví, kde leží.

Současná politika "zadržování mexičanů" a anglofonizace USA (snaha prosadit angličtinu jako jediný federální úřední jazyk, to sem lze také zařadit) však s koncem republikánské vlády skončí a snad se začně více uvažovat směrem k pozitivní budoucnosti než jen ke konzervativnímu udržování (samozřejmě nevhodného) současného stavu. Hispánců v USA samozřejmě přibývá, čehož si za několik let budou vědomy i samotné politické strany a budou muset otočit - prostě se Spojené státy stanou zemí všech lidí, ne jen majoritní anglofonní skupiny. Možná potom se se všemi nesmysly přestane.

Zobrazený obrázek je původem z Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Image:Mexican-American_border_at_Nogales.jpg , je dílem příslušníka US Army a byl uvolněn do public domain

Svět se zase zcvoknul II

Uvažujeme dnes všichni o tom, jaký je stav našeho světa. Jestli naší přírodu dostatečně chráníme nebo ne. V demokratickém světě to vede samozřejmě k výměně desítek a stovek názorů a k prosazení těch s největší podporou. Pozorujeme tedy jistou rovnoběžnost pravice a levice i v enviromentalistických tématech. Zatímco pravicoví politici (Klaus) a pravicově smýšlející národy (Američané) odmítají či relativizují globální ochranu a životní prostředí, v levicových (avšak demokratických) státech se životní prostředí ochraňuje skutečně s velkými náklady, místy až nevhodně a nemístně. Je přirozené, že v očích mnohých politiků, kteří se nacházejí blízko k okrají politického spektra potom interpretace politických směrů a koncepcí ochrany životního prostředí splývá.

A tak tomu můžeme pozorovat i u Václava Klause, prezidenta České republiky. Jeho přirovnání enviromentalistů ke komunistům je samozřejmě nemístné, neboť ochránci životního prostředí nevyvíjejí jaderné zbraně a nemají na svědomí smrt desetimilionů lidí. Naopak zelené strany se staví většinou za liberalistické ideály, tedy - samozřejmě - až s výjimkou ochrany životního prostředí, kde jdou do tuhých regulací. Koneckonců i proto bývají často řazeny k levici.

Fakt je ten, že rozumný kompromis mezi oběma koncepcemi beton - stromy je tak trochu subjektivní a vedoucí k plamenným diskuzím, kde vlastně není už vůbec vidět, že by nějaké řešení bylo to jasně správné. Ono nejjednoduší by asi bylo odprostit se od ideologických teorií říkajících nám, co nás stoprocentně zachrání, ale uvědomit si, co si naše společnost může dovolit a co v současné době potřebuje. To je ostatně i jedna z důležitých otázek třeba i sociální politiky. Je to prosté. Pokud budeme mít bohatou společnost s velkým potenciálem, pak se může snadno investovat do takových věcí, jako je ekologie. Pokud ale bude situace zlá, tak na výběr není a být nemůže. Je to možná trochu levicové, protože například demokratickému socialismu odpovídá úvaha čím více toho na sociální i jinou politiku vydáme, tím jsme jako stát pokrokovější. Ono to však musí reflektovat zdraví hospodářské síly země; pokud na to máme, budeme mít a vynaložíme to, tak jsme potom opravdu pokrokoví. Mnozí ekologičtí aktivisté toto samozřejmě ignorují a rádi by prosadili ochranu přírody za každou cenu, až k hranicím tmářstí (a pravicovým ekonomům z toho vstávají vlasy hrůzou), nicméně v demokracii naštěstí nikdy většinu, kterou by mohli tuto situaci změnit, nezískají.

Co z toho tedy plyne? Chraňme přírodu. Braňme naši zemi před dopady globálního oteplování. Nedovolme ale, aby naše svoboda, nezávislost a prosperita však byly rozvráceny. Potom totiž snadno přestaneme řešit globální oteplování, budeme muset se starat o holé přežití. A to jistě nechceme.

Svět se zase zcvoknul

Podívám-li se právě teď z okna, musím konstatovat, že počasí se asi zbláznilo. Po několika předčasných dnech jara tu máme zase chumelenice a závěje. Jeden den sluníčko, rtuť teploměru vysoko nad nulou, čistá obloha. Hned příští den sněhová bouře, teploty klesají a dokonce se i lyžuje. Mám takové podezření, že se už kromě lidí zcvokla i příroda. Není čemu se divit, když už to vypadá v Parlamentu, na úřadech a všude kolem Vás jako v Kocourkově, proč by se také nemohla zbláznit i příroda? Upřímně, nedivím se jí, má na to, chudák holka, právo. Uvažte, že musí sledovat všechno to ztřeštěné člověčí počínání. Já bych z toho už také vyskočil z kůže, a to si tu celkem spokojeně při pohledu z okna na zasněžené ulice usrkávám čaj. Co teprve ona, která to vidí jako celek? Jeden velký blázinec. Jenže co, jsme součástí přírody, ať chceme nebo ne, a co se stane jí, stane se i nám.

Jeden známý mi poslal odkaz na tento článek. Názor prezidenta Klause se dotýká dvou zajímavých témat – svobody člověka a omezení jeho vlivu na přírodu. Jak najít rovnováhu mezi těmito dvěma ideály, to dnes nikdo neví. Současný stav je ale nevyhovující. Na jedné straně se příroda až úzkostlivě chrání, za cenu nesmyslného omezování lidí a na druhé mnohokrát více znečišťuje a nikdo nemá vůli to měnit.

Pokud by si lidé mohli dělat s přírodou bez omezení, co chtějí, pravděpodobně bychom se dočkali jednoho z katastrofických sci-fi scénářů, bohužel ve skutečnosti a ne na papíře či na plátnech kin. Na druhé straně, dovedu si i představit situaci, kdy by vládli světu environmentalisté. Pak bychom se asi vrátili zpět na stromy, zahodili všechny výdobytky moderní doby a žili si jako v „ráji“… nebo spíš jako opice. Ne, děkuji, ani jednu z těchto variant neberu. Proč prostě nemůžou politici vést lidi k ochraně přírody? Raději je budou omezovat, to je pro ně snadnější. Proč podporovat recyklovatelné obaly, když můžeme zavést třeba daň z odpadků. Daň ze všeho. Hlavně nám dejte peníze. Ale na co? Dělají ti nahoře něco skutečně efektivního pro to, aby přiměli ty dole, aby se svobodně rozhodli pro ochranu přírody? Neřekl bych. A co dělají vůbec oni sami? Současný stav je postavený na hlavu. Ale naděje umírá poslední, držte palce, už chuděra nějak chraptí.