Warszawa

Město, které většinou v turistických průvodcích chybí, jsme já a Wizzard poctili svojí návštěvou. Přestože mnozí zlí jazykové tvrdí, že hlavní město Polska tvoří jen samé paneláky a nic zajímavého tam není, opak je pravdou.

Palác Kultury a Vědy (PKiN) je vskutku zajímavou památkou, která dominuje modernímu městu. To totiž po druhé světové válce (dle Wikipedie zrušeno 85 % zástavby, včetně historické) prošlo radikální přestavbou. Odprostilo se od původních středověkých uliček (z nich bylo obnoveno jen pár) a vydalo se cestou moderních autostrád benzinového věku doplňovaného výškovými budovalmi, velkými kruhovými objezdy a prostě rychlou dopravou.

Na druhou stranu ale Poláci vynaložili na obnovu něčeho málo, co chtěli ze své minulosti zachovat, velké úsilí. Tak například královský palác. Opět podle Wikipedie, můžeme vidět obrázek se zbořeništěm, sutinami a ruinami. A podobný je k vidění i ve vstupní hale paláce. Poláci se ale nedali, a postavili palác zcela nový. Kompletně zrekonstruovali všechny sály, a to buď podle tehdejších písemností, nebo i podle doborých obrazů. Až do osmdesátých let se na všem pracovalo, dnes tak jsou interiéry vskutu výstavní a hodné exhibicí pro turisty.

Královský palác doplňuje straré město, v roce 1980 zapsané jako památka UNESCO. Z toho taky popravdě řečeno moc nezůstalo a muselo tak být v 50. letech našeho století nákladně rekonstruováno. Zatímco se tak stavěly moderní bulváry v sovětském stylu, které dnes nesou jména nejen po lidové armádě, ale i například po Janu Pavlu II., pracovalo se na gotických stavbách a středověkých budovách.

Moderní Varšava je pak ukázkou odvážnosti metropole. Mrakodrapy, rychlá doprava, kterou tak trochu parodují 40 a snad i více let staré tramvaje, ukazuje dynamičnost, se kterou se můžeme setkat třeba v bývalém Západním Německu. Ale této dynamičnosti je něco cizí. Ano, je to západní, germánský styl. Varšava je město totiž vskutku jedinečné. Částečně vypadá jako metropole německá, částečně jako česká (ano, i s trochou snažení se dá najít slušná hospoda se slušným - byť polským - pivem, sice za cenu, za kterou by Češi vyšli už dávno do ulic) a částečně mi připomínala města v Pobaltí. Ale ono historii, kterou má Polsko s Litvou společnou, těžko vymaže pět let válečné destrukce.

Každopádně Varšava se mi docela líbila a fámy o fádním městě plném paneláků bych mohl považovat za liché. I když teda v porovnání s českým stylem trávení večerů se samozřejmě polská metropole měřit nemůže. Myslím tedy levné hospody a jídlo a mnoho památek. Zato ale důstojnost, na které Poláci trvají je jedinečná. Například hrob neznámého vojína, který hlídá čestná stáž a plane "věčný" plamen, mi vyrazil dech. Poláci si svých hrdinů váží. Je to dobře, myslím že bychom jsme si z tohoto mohli vzít příklad.

Rekonstrukce pražského hlavního nádraží přilákala fotografy

Přestože se editaci článků na Wikipedii už tolik nevěnuju, projekt fotografování mě stále baví. Ono je to hlavně v tom, že člověk nesedí doma, vyjde si do přírody a podívá se do míst, kde dosud nebyl. Kromě fotografování takových míst je ale dobré dokumenovat významné změny, kterými různá města procházejí. A nemalou je rekonstrukce pražského hlavního nádraží. První přestavba po více než třiceti letech.

Zatímco původní podoba hlavního nádraží z poloviny 70. let vycházela ze socialistického modernismu a snahy budovat velké, strohé a účelné stavby, nová úprava nádraží má plně odrážet dnešní potřeby. Nezapomělo se samozřejmě ani na jednotlivá nástupiště, kde měl až dosud člověk pocit, že se zastavil čas někde v 20. letech minulého století a že jeho parní vlak má co nevidět přijet.

Pro zmíněný Wikiprojekt fotografování jsem se tedy rozhodl právě rekonstrukci jednotlivých nástupišť zdokumentovat. A nebyl jsem na místě sám; i další vyndali fotopřístroje a náležitě dokumentovali. Místo kolejí a nástupišť je totiž velká část prostoru vytěžena a lze vidět velkou stavební jámu, ve které se od základu znovu staví podchody pod jednotlivými nástupišti. Vznikly také i provizorní mosty pro nákladní automobily, které odvážejí suť a dobře je vidět i ukotvení pilířů, které drží zastřešení celého nástupiště. Zkráceně řečeno velmi neobvyklý pohled, který si možná dalších třicet až padesát let opět neužijeme.

Sraz SPVD

SPVD je občanské sdružení nadšenců do veřejné dopravy, (lidově šotouši). Rádi fotí, zabývají se veřejnou dopravou a píší na svých stránkách články, kterým jsem se svého času na Wikipedii také věnoval. Stejně jako oni rád fotím (dost mých obrázků na commons by se dalo označit jako šoto-fotky) :-), pár vlastních snímků jsem samozřejmě dal SPVD k dispozici. Nyní jsem se tedy rozhodl účastnit jednoho z jejich srazů, abych poznal lidi z organizace a domluvil se na případné spolupráci.

Sraz se konal v sobotu odpoledne v nenápadné restauraci v Hlubočepích, místě, kudy příznačně vedou velkolepé viadukty pražského semmeringu. Kromě administrativních věcí (občanské sdružení - mají prostě také nějaké povinnosti - to je třeba zmínit pro plánovače pobočky ohledně Wikipedie) se také diskutovalo ohledně projektů sdružení, které jsou zajímavé a není jich málo. Například lze uvést podporu rozvoje drážní dopravy (Železnice 21), výstavby nových cyklostezek a samozřejmě i veřejné dopravy. Kvůli té totiž SPVD vznikla - neutěšený stav ohledně trolejbusové sítě v Mariánských lázních před několika lety nakonec vedl k vytvoření inciativy na záchranu nejmenšího trolejbusového provozu v zemi. Tehdy spolek založilo jen pár lidí, včetně Jiřího Hertla, dnes již zesnulého zakladatele SPVD. Postupně se rozvinul do současné podoby, já měl tu čest se setkat asi s patnácti členy (včetně předsedy Míry Klase), plus některými budoucími spolupracovníky.

Po příjemné diskuzi nad pivem a jídlem se rozhodlo pokračovat dále prokopským a dalejským údolím, převážně ale těmi jeho částmi, které nejsou obyvatelům Prahy (i jiných měst) příliš známé. Kromě obyčejného městského parku s asfaltovou cestou jsme tak prošli i užším údolím dalejským, s úzkou pěšinou, mnoha přírodními památkami a po cestě, vedoucí spolu s železniční tratí až do Rudné (tam jsme samozřejmě ale nešli ;-). Zazněly mnohé historky z oboru městské dopravy, například o ztracených řidičích autobusů a problémech v různých trolejbusových provozech. Cestou jsme potkali i skupinku airsoftových hráčů, kteří se připravovali na boj v ruinách budov nedaleko Řeporyj.

Do Řeporyj jsme nakonec došli, a tam se naše skupina rozdělila; rozhostila se tma a mimopražští potřebovali domů. Někteří pokračovali do centra a dále do Pardubic, jiní do Zbuzan a nakonec do Plzně.

Křivoklátsko - skutečně zajímavá oblast

Já a nejmenovaný kamarád jsme se spolu vypravili na výlet trasou, kudy měla jet historická lokomotiva Albatros (jedná se o parní lokomotivu z roku 1947, která na svojí dobu dosahovala ne zrovna špatných výsledků, mně navíc dobře známá z počítačové hry Simutrans - a už tam bylo jasné, že to je dobrý vlak). Historická souprava měla jet z Prahy-Vršovic přes Bráník a Smíchov údolím Berounky do Berouna, dále pak na Křivoklát a zpět. K hradu měla jet mezi devátou a jedenáctou hodinou, zpět mezi třetí a pátou odpoledne.

Vypravili jsme se proto už v devět hodin z nádraží Praha-Smíchov. Počasí nám přálo, svítilo slunce, zima nebyla. Jen sníh chyběl, který by jistě dotvořil perfektní atmosféru k fotografiím. Nu, nemůžeme chtít vše (to jsme také zjistili potom, že HODNĚ nemůžeme).

Jako dobré místo pro fotografování jsme si vybrali místo kousek od Berouna, nad místní čističkou vod (dobrý rozhled na trať na protějším břehu řeky Berounky) a čekali jsme na vlak, který se tudy měl prohnat někdy mezi 10:20 a 10:30 (podle jízdního řádu). Dobrou pomůckou se ukázal být stativ, díky kterému se daly vlaky zabrat přesněji (měli jsme tak trochu problémy s protisvětlem), do dokonalosti však stále něco chybělo.

Ano, chyběl vlak... V 10:50 už jsme byli tak trochu neklidní, kde je. Nakonec přijel, ale jiný. Na modrou rychlíkovou lokomotivu jsme si holt museli nechat zajít chuť, nafotili jsme tak náhradní. Uspořádání vozů vlaku bylo vskutku zajímavé a nic takového jsem nejen nikdy neviděl ale asi jen tak ještě neuvidím. Parní lokomotivu střídaly prvorepublikové vagony pro cestující, za nimi však pokračovaly moderní osobní dvoupratrové vozy (!) a vše ukončovala dieselová lokomotiva, protože pravda - takové sestavení by přecijen vlak starý mnoho desítek let neutáhl.

Po nafotografování vlaku a pěkného pohledu na Beroun nám vyhládlo, poobědvali jsme a pokračovali dalším vlakem směr Křivoklát. Cesta údolím Beorunky byla skutečně nádherná; všude pěkné skály, nasvícené sluncem vypadaly naprosto úžasně. Vystoupili jsme nakonec až za Křivoklátem v obci zvané Městečko... typická větší vesnice v této oblasti.

Naše cesta vedla podél trati všemi obcemi, které parní vlak projížděl a měl ještě projet - Křivoklát se známým hradem, Roztoky u Křivoklátu s trochu netypickým a odpudivým panelovým sídlištěm, Újezd u Zbečna a Zbečno. Do dvou posledních obcích jsme ale dorazili až po setmění. Vtip byl totiž v cestě mezi Roztoky a Újezdem - Trasa sice krásná, ale dlouhá, a jevila se jako nikdy nekončící. Kdyby se nezatáhlo a nestmívalo, daly se nafotit určitě krásné pohledy na řeku. Díky přízni osudu jsme naštěstí museli projít jen jeden tunel, takže nebylo problém pouštět (a také z originálních míst nafotografovat) projíždějící vlaky a nenechat se přejet :-).

Cesta domů byla opět motoráčkem a moderním vlakem CityElefant z Berouna, který překvapil, ale po náročném dni hlavně potěšil. Pomalu by tam člověk i usnul :-) Usnul jsem naštěstí až doma takže nehrozilo probuzení třeba v Kolíně.

Další obrázky tohoto výletu lze nalét za Wikimedia commons na této stránce.

Dopravní podnik hl. m. Prahy zorganizoval předvánoční dopravu

Dopravní podnik hl. m. Prahy je takový malý zázrak, tři roky po sobě se jistě stal dopravním podnikem roku. Nyní se podívejme, jak fungovala městská hromadná doprava v předvečer velkého zdražení v první adventní den 1. prosince 2007.

Vzhledem k velké akci na Staroměstském náměstí (rozsvícení vánočního stromu a zahájení pravidelných adventních trhů, podle informací pořadatelů tam dorazilo 12 až 15 tisíc lidí) bylo možné očekávat velký nápor cestujících na některé druhy dopravy (tramvaje, metro). Dalo se. Ne však že tak bylo očekáváno.

Stejně jako mnoho Pražanů jsem se vypravil na tu slávu podívat, vánoce jsou už za pár, bude to pěkný. Jel jsem metrem, z Anděla na Staroměstské náměstí. Hezky hodinu předem, bude to v klidu a pohodě. Chyba lávky. Už na konečné tramvaje tramvaj nejede, protože přijíždějí teprve první vozy za dnešek (od rána byla výluka). Nasedám tak do tramvaje konečně už po dlouhém čekání v studeném větru a tmě. Přijíždím na křižovatku Anděl doufaje, že stejně jako v rušných dobách pracovního dne, přestoupím zcela bezproblematicky na metro. Ovšem to jsem nevěděl o intervalech 5-7 minut, přeplněných vlacích, přeplněných nástupištích a houkajících soupravách, div se stanice nezbořila. Nu tak jsem si hezky počkal těch sedm minut, jenomže se už jaksi ta sedmnáctá hodina proklatě blížila.

Když jsem se konečně dotlačil do vlaku, zjistil jsem, že nelze vystoupit na Můstku, jelikož eskalátory se rekonstruují (to už je drahně dní co je ten výstup zavřený), motat se na přestupu mě fakt nebaví, tak jsem to vzal přes Národní třídu. Cesta se ale trochu protáhla, dav na náměstí udělal svoje a tak mi celá superakce vesele utekla. Nu což, podívám se alespoň na nově postavené trhy.

Ovšem opět omyl. Neprostupná hradba lidí hovořících francouzsky, rusky, srbsky a já nevím jak ještě jinak mě prostě nepropustila. Smůla. Takže nikam. A zpátky to stejnou cestou také nešlo, protože lidé se ušlapali... v nejužší ulici (Železná) na Starém Městě se to dá sice čekat, no třeba ale také městská policie by mohla něco dělat. Nedělala, nakonec tam přijelo pár sanitek. Takže docela zklamán celkovým dojmem "zpackané" akce odcházím na metro směr Staroměstská.

Ve stanici se opět ukazuje velká schopnost DP Praha. Vestibul je narván lidmi.. to se dá pochopit, podívat se jich přišlo hodně a chtějí domů. Avšak veškeré pochopení končí při pohledu na eskalátor. Levý eskalátor stojí, prostřední jede nahoru (na něm pět lidí), pravý nabouchán k prasknutí (člověk pak myslí na různé věci když to vidí), dozorce stanice na to jen kouká (ten levý eskalátor prostě nespustí). Šnečím tempem se stovky lidí posouvají na nástupiště.

Je logické že tak dlouho po akci už to dopravnímu podniku došlo a snížil interval změnou grafikonu. Ejhle omyl. Rámcový interval 5-7 minut platí i na lince A (někdy to jezdí 5, někdy 7 minut, někdy mezi tím). Nástupiště se logicky naplňuje - prostřední část vypadá že lidé budou pomalu padat do kolejiště, v krajních částech není nikdo. Rozhlas oznamuje lidem, aby se rozptýlili po nástupišti, ti to ale zdá se ignorují a opravdu hezky se baví. Po sedmi minutách přijíždí vlak (radši houká aby si ho lidi všimli a nespadli pod kola). Souprava je náhle přervána lidmi, hlášení typu "urychlete prosím nástup do soupravy" nezabírají. Doba stání se prodlužuje (nechtěl bych být zrovna na dispečinku a koukat se na to, jak se nabourává grafikon). Obdobná situace se pak opakuje ve všech stanicích kudy jsem projel, tj. Můstek, Národní třída a Karlovo náměstí.

No, doufám že až zase pojedu metrem ozve se z rozhlasu něco jako "Přejeme vám příjemné cestování". Narvaný na dveřích, za zdražené jízdné, s bezdomovci a kapsáři, ale s hlavou vztyčenou.

Sraz wikipedistů a výlet do Prahy

Jelikož wikipedisté se většinou znají pouze přes internet a bydlí v různých městech (i zemích), pořádají se čas od času srazy skutečných nadšenců. V drtivé většině případů jde o menší srazy lokálních komunit, jako byl ten, který se Vám budu snažit přiblížit. Až se někdy dostanu na výroční konferenci Wikimania (anglicky), tak udělám reportáž i z té, ale to je zatím ve hvězdách.

Já osobně jsem navštívil již dva předchozí české srazy. Před méně než třičtvrtě rokem na podobném srazu, který se také pořádal v Praze, jsem poprvé viděl wikipedisty „naživo“. Cítil jsem se ale trohu nesvůj, protože jsem byl v podstatě mezi třiceti absolutně cizími tvářemi. Jinak tomu už bylo na srazu v Písku. Tam jsme se sice nakonec sešli jen tři, ale o to víc jsme se pobavili. Zatím nejlepší pocit mám z posledního srazu, který jsem si skutečně užil.

Minulý týden, přesněji v pátek 26. října 2007, se konal v Praze sraz české Wikipedie. Plánování nebylo příliš složité a účast byla nakonec hojná, i když se několik wikipedistů z různých důvodů nemohlo dostavit, což byla přeci jen škoda. Pokusím se Vám tedy popsat zážitky z tohoto výletu…

Do Prahy přijíždím autobusem již v poledne a hned na nádraží se setkávám s Aktronem, bez kterého bych se v Praze za chvíli asi ztratil. Dál pokračujeme již společně metrem, kde se pro změnu setkávám se spolustudentem z FAVky (jak je ten svět malý, že). Vystupujeme ze stanice metra a v mžiku se ocitáme v novém nákupním středisku Palladium. Větší chrám konzumu jsem zatím skutečně neviděl. Všechno je zde zbrusu nové a dost věcí ještě pořádně nefunguje, několikrát například míjíme velkoplošné obrazovky s jakousi chybovou hláškou Windows. Všechno zde vypadá luxusně – dokonce i rychlé občerstvení. Modernímu designu a značkovým prodejnám však také odpovídá cenová hladina, a tak si raději dáme k obědu sendvič z bufetu venku.

Nikam nespěcháme, a tak procházíme městem a bavíme se o Wikipedii a otázkách života, vesmíru a vůbec. Jdeme kolem Čertovky a Vojanovými sady až na Petřín. Je to sice pěkný výšlap, ale shora je skutečně pěkný výhled na stověžatou Prahu. Cesta dolů je už daleko méně namáhvější a jelikož čas ubíhá, použijeme znovu metra, abychom se přesunuli do čajovny, kde se scházím se známým z jabberu a u vodní dýmky a dobrého čaje se v klidu bavíme všichni tři o kdečem. Jenže než si člověk stačí odpočinout, je na digitálkách už po 17. hodině, a tak se musíme rozloučit a pokračovat vstříc hlavnímu cíli naší výpravy – do Království.

Vstupujeme do hospody a míříme rovnou do salonku, kde už se zatím sešla slušná společnost wikipedistů, ačkoliv musím podotknout, že poslední jsme nepřišli, protože někteří přicházeli ještě dlouho potom. Jako obvykle se bavíme s kolegy především o Wikipedii, ale zaznívají i zajímavější témata, jako například svatba Egga a Karakal, fotografování a několik zábavných osobních historek, kterými hýří především Chmee2 a Horst. Všeobecně panuje přátelská atmosféra a do salonku téměř nepřetržitě proudí jídlo a pivo. V průběhu večera zjišťuji, že i s Nolanem se dá normálně bavit, i když jsem míval z diskusí na Wikipedii dost často pocit obtížnějšího jednání. Obecně se mi v realitě s ostatními wikipedisty komunikuje lépe – kdyby to tak šlo i na diskusních stránkách Wikipedie, bylo by tam určitě lepší ovzduší.

Z ničeho nic se objeví Danny B. a nese nám dvě milá překvapení – nový leták Wikipedie (spojený s projektem mapy.cz), který je určen pro seznámení začátečníků se základními funkcemi a ovládáním svobodné encyklopedie, a jako třešničku na dortu pexeso Co je co s pozdravy od jejího majitele. Je opravdu skvělé, že se věci konečně rozhýbaly správným směrem a Wikipedii se dostane trochu víc publicity.

Zábava dále pokračuje wikipedistickým kvízem o několika desítkách otázek, přičemž některé jsou skutečně k popukání a jejich správné odpovědi jsou naproti tomu dosti zajímavé. Přiznám se, že se mi v poslední době nedaří sledovat dění na Wikipedii tak, jak bych si přál, a tak u otázky „Kde se nachází sídlo nadace?“ píšu Moskva. No, netrefil jsem se. Nakonec však vítězí Timichal a Milda. Mormegil jim předává zasloužené ocenění – hlavolamy, které obdržela Wikipedie za třetí místo v anketě Czech Open Source 2007, a čestné diplomy znalce Wikipedie. Timichalovi pak Chmee2 rozebírá hlavolam, ale ze změtě tyčinek a trojúhelníčků není nikdo schopen složit tu zapeklitou věcičku do původní podoby bez návodu.

Sraz nám pěkně ubíhá (došlo i na společný přípitek s paňáčkem slivovice) a někdy k půlnoci se vydáváme v již dosti zmenšené skupince dál po noční Praze. Na to jak je to velké město, se tam podle mě po půnoci špatně hledá nějaký dobrý podnik, protože i na minulém srazu byl ten samý problém. Po procházce, při které jsme zahlédli i menší pouliční rvačku, nakonec vcházíme do klubu U sedmi vlků. Ovšem po jednom pivě zase jdeme pryč, protože oba „DJové“, kteří tam v tu chvíli hrají nám div neudělali nezvládnutými efekty a svým „dýdžejským umem“ díru do hlavy. Celou dobu se dívám na plátno, kde promítají nějaké docela ujeté alternativní filmy a Danny z nudy začíná zkoušet akrobatické hospodské triky s pivními tácky, jinak řečeno pěkná nuda. Navrhuji tedy ukončit dnešní sraz a jelikož většina souhlasí, odcházíme něco po jedné hodině pryč. Tím sraz již definitivně skončil.

Od předchozích se sraz podle mne velmi lišil – jedním z důvodů určitě bylo, že jsme se už mezi sebou lépe znali, a tak byla i atmosféra uvolněnější. Navíc se mi alespoň povedlo bavit se postupně téměř se všemi a i program byl od minula pestřejší. Jestli se utrhnu ještě na další sraz v Praze, rozhodně bych byl také rád, kdyby byl opět v Království, protože je tam útulno a mají i dobrou kuchyni. Nepochybuji, že i ostatní jsou toho názoru. Hlavně jsem ale rád, že se mi tam povedlo dostat, podíval jsem se na kousek Prahy a poznal zase nové lidi. Zkrátka tenhle sraz byl super.

Další Aktronovy fotografie z toho dne zde.

Návštěva Dne otevřených dveří Probotrans v Králově Dvoře

I přestože jsem zde už jednou byl, rozhodl jsem se vypravit do Berouna, tedy přesněji do Králova Dvora, na den otevřených dveří společnosti Probotrans. Jedná se o autobusového dopravce a ne malého – zajišťuje dopravu na kopě linek, které jsou součástí SID (středočeské integrované dopravy). Akce začínala brzy ráno – po osmé hodině.

Výjezd z Prahy byl opravdu stylový – historickým autobusem Škoda ŠL 1310 po staré silnici (605). Popravdě to bylo zajímavější českým venkovem a podzimní krajinou, než po nudné a rychlé dálnici. Chyběla již jen hudba 70. let a obraz nostalgické jízdy by byl dokonalý.

Po příjezdu do areálu společnosti Probotrans v Králově Dvoře (i když ono to spíše vypadá, že je to Beroun, ta hranice mezi oběma městy je dost neznatelná) bylo možné si prohlédnout různé autobusy společnosti, včetně nejnovějších typů Irisbus Crossway (konkrétně první dva; tento rok bude násedovat ještě další dvojice a v roce příštím pak hned třináct nových) a nového SOR-u 10,5. Zajímavostí zcela jiného typu pak byly autobusy historické, tedy Škoda RTO s přívěsem (bylo to opravdu pěkné svézt se autobusovým vlekem – to se nám dnes už jen tak nepoštěstí) od ČSAP Nymburk a Škoda RTO LUX Probotransu samotného, v perfektním stavu a po kompletní rekonstrukci. Trochu dále stranou ještě stál i Ikarus 280 v modro-krémovém provedení. Na okružních jízdách jej však spatřit moc nešlo. Škoda.


A jakmile si všichni prohlédli co bylo vystaveno, ředitel společnosti a ještě pár dalších vlivných lidí slavnostně „uvedli“ do provozu nově dodané autobusy Crossway, symbolicky byla přestřižena páska. Též byl pokřtěn i historický RTO, získal první odznáček z mnoha, které časem všechny historické autobusy získávají a rovněž i křestní list, teklo i šampaňské :-). Potom se už na mnoho nečekalo, začaly okružní vyhlídkové jízdy. A to v trochu „legračním“ konvoji – nejnovější Crossway byl následován RTO-čkem z roku 1976. Obyvatelé města Berouna, kudy byla vedena vyhlídková jízda, koukali velice překvapeně. Mladší nechápali, starší vzpomínali. Ale všichni měli nakonec radost.

Kromě občerstvení zdrama, soutěží pro děti a prezentací jak společnosti, jejího vozového parku a SID-u jako takového, byla na dni otevřených dveří ještě jedna vskutku revoluční atrakce. A to řízení autobusu pod dozorem zkušebního komisaře. Každý si mohl zasednout za velký volant a k dlouhé řadící páce a zajezdit si pár koleček, vžít se do role řidiče autobusu. Zájem byl vskutku obrovský a mnoho lidí čekalo desítky minut, než se dostali na řadu.

Stejně jako minule, i letos se den otevřených dveří společnosti Probotrans podařil. Navíc byl i lepší. A tak to má rozhodně být. Rozhodně jsem zvědav, co se objeví příští rok :-)