Svět se zase zcvoknul II

Uvažujeme dnes všichni o tom, jaký je stav našeho světa. Jestli naší přírodu dostatečně chráníme nebo ne. V demokratickém světě to vede samozřejmě k výměně desítek a stovek názorů a k prosazení těch s největší podporou. Pozorujeme tedy jistou rovnoběžnost pravice a levice i v enviromentalistických tématech. Zatímco pravicoví politici (Klaus) a pravicově smýšlející národy (Američané) odmítají či relativizují globální ochranu a životní prostředí, v levicových (avšak demokratických) státech se životní prostředí ochraňuje skutečně s velkými náklady, místy až nevhodně a nemístně. Je přirozené, že v očích mnohých politiků, kteří se nacházejí blízko k okrají politického spektra potom interpretace politických směrů a koncepcí ochrany životního prostředí splývá.

A tak tomu můžeme pozorovat i u Václava Klause, prezidenta České republiky. Jeho přirovnání enviromentalistů ke komunistům je samozřejmě nemístné, neboť ochránci životního prostředí nevyvíjejí jaderné zbraně a nemají na svědomí smrt desetimilionů lidí. Naopak zelené strany se staví většinou za liberalistické ideály, tedy - samozřejmě - až s výjimkou ochrany životního prostředí, kde jdou do tuhých regulací. Koneckonců i proto bývají často řazeny k levici.

Fakt je ten, že rozumný kompromis mezi oběma koncepcemi beton - stromy je tak trochu subjektivní a vedoucí k plamenným diskuzím, kde vlastně není už vůbec vidět, že by nějaké řešení bylo to jasně správné. Ono nejjednoduší by asi bylo odprostit se od ideologických teorií říkajících nám, co nás stoprocentně zachrání, ale uvědomit si, co si naše společnost může dovolit a co v současné době potřebuje. To je ostatně i jedna z důležitých otázek třeba i sociální politiky. Je to prosté. Pokud budeme mít bohatou společnost s velkým potenciálem, pak se může snadno investovat do takových věcí, jako je ekologie. Pokud ale bude situace zlá, tak na výběr není a být nemůže. Je to možná trochu levicové, protože například demokratickému socialismu odpovídá úvaha čím více toho na sociální i jinou politiku vydáme, tím jsme jako stát pokrokovější. Ono to však musí reflektovat zdraví hospodářské síly země; pokud na to máme, budeme mít a vynaložíme to, tak jsme potom opravdu pokrokoví. Mnozí ekologičtí aktivisté toto samozřejmě ignorují a rádi by prosadili ochranu přírody za každou cenu, až k hranicím tmářstí (a pravicovým ekonomům z toho vstávají vlasy hrůzou), nicméně v demokracii naštěstí nikdy většinu, kterou by mohli tuto situaci změnit, nezískají.

Co z toho tedy plyne? Chraňme přírodu. Braňme naši zemi před dopady globálního oteplování. Nedovolme ale, aby naše svoboda, nezávislost a prosperita však byly rozvráceny. Potom totiž snadno přestaneme řešit globální oteplování, budeme muset se starat o holé přežití. A to jistě nechceme.