Vztahy na Wikipedii – mezi správci a nesprávci, je možná změna k lepšímu?

Wikipedie, projekt otevřené encyklopedie, se potýká s nesváry uvnitř komunity. Tyto problémy se nevyhly ani české variantě tohoto ambiciózního díla a stále přibývá více a více nespokojených uživatelů, kteří tento nový svět informací všem otevřeným zklamal. Tyto zhrzené entity jsou pro ostatní různou měrou pozorovatelní. Někteří ze sebe dělají mučedníky, druzí útočníky, jiní si prostě řeknou: „Ať s tím jdou k šípku, když mě tu nechtějí, já se vnucovat nebudu.“ O těch prvních dvou je však slyšet nejvíce. Vyjadřují se nepřehlédnutelným způsobem tak, aby sdělili všem svůj „revoluční“ názor, bez kterého by zajisté nebyl další rozvoj komunity možný. Tedy alespoň podle nich. Těch třetích si naopak málokdo všimne, ačkoli by z nich mohli být jednou skvělí editoři. Myslím si, že současný stav je nevyhovující. Otázkou zůstává, zda je zde možnost nápravy.

Wikipedisté mají především za úkol podílet se na vzniku a vylepšování článků, které mají tvořit nový druh celosvětové encyklopedie, podobenství Komenského pansofie, v dnešní společnosti již technicky uskutečnitelné. Naneštěstí se k tomu vyvinuly další pomůcky, které mají usnadňovat editorům jejich práci. Někteří lidé se však zabývají nadměrně právě těmito berličkami a samotná tvorba pak potlačena je odsunuta na vedlejší kolej, čímž se mění původní účel těchto nástrojů a místo toho, aby pomáhaly vytváření nových článků, přidávání zajímavých informací nebo třeba získávání vhodných multimediálních materiálů (například svobodné zvuky, obrázky, videa), tak jsou zneužívány ke stahování dalších a dalších editorů od jejich produktivní práce, a to ať už k sáhodlouhým diskusím bez závěrů nebo různým vyeskalovaným sporům, které se pak řeší Žádostí o komentář, arbitrážemi a následnými tresty, které sice nikdo nemá rád, ale chod projektu by bez nich jednoduše nebyl možný a dobro projektu samotného je nadřazeno „právu“ jednotlivce na jeho editaci. Myslím si ale, že to všechno by nebylo nutné, s tím se mnou určitě můžete souhlasit. Řešení ale spočívá v časném řešení příčin, jenž odhalím dále.

Aby mezi tím vším byla zaručena ochrana svobodné spolupráce editorů, jenž nevyhledávají spory a přicházejí k nám skutečně proto, aby tvořili encyklopedii, ohromeni tak skvělou myšlenkou svobodných informací, je potřeba zajistit jim klidné prostředí. Toto mají za úkol správci, kteří jsou voleni demokraticky v hlasování, ve kterém mají právo se vyslovit ti uživatelé, kteří již nějakou dobu na našem projektu plodně spolupracují a kteří skutečně chtějí pomoci jeho dalšímu rozvoji. Po zvolení správce, do té doby obyčejného uživatele, který již jistý přínos a dobrou vůli prokázal, získává tento člověk nové, pro něj dosud neznámé pravomoci. Ty všechny však mají, a vždy měly, pouze jediný účel, jímž je ochrana projektu a jeho základních cílů.

Musíme však jedním dechem připustit, že i správci, ač by měli být přirozenou autoritou projektu, jsou pouze lidé, a tak mohou nejen chybovat, ale v horším případě být i sami na škodu. Proto, stejně jako v demokracii se nemůžeme spoléhat pouze na soudce, existují v našem světě určité přirozené normy, jenž nazýváme pravidla. Jejich přijímací proces se v průběhu času měnil, stejně jako ony, ale jejich cíl zůstává stále stejný – udržet plynulý chod projektu. Pravidla, to je druhý pilíř složitého systému, kterým Wikipedie bezpochyby je.

I tak ale mnozí nerespektují ani správce, ani pravidla. Co potom? Nemůžeme je přeci nechat, aby pustošili naše společné dílo, vždyť jsme do něj vložili každý kousek sebe a chtěli jsme tím pomoci ostatním lidem, ne sledovat, jak nám tuto naši snahu někdo boří. Někdy ale skutečně není jasné, kdo nese jako vinu na potížích, a když se pak již spor táhne dlouhou dobu a není vyřešen ani za pomoci Žádosti o komentář, ani institucí mediátora, nastupuje arbitrážní proces. Je to poslední instance, krajní řešení, obvykle zaměstnávající více jak pět lidí, kteří by určitě dokázali využít svůj čas jinak a efektivněji. V současné době jsou na české verzi projektu arbitráže velmi bolestivým a dlouho se táhnoucím tématem. Řeší se v nich ve valné většině případů osobní spory, které byly zbytečně obaleny mnohdy i vykonstruovanými problémy, z nichž se nakonec stávají skandály a které, řešíce je spousta lidí, škodí projektu i jeho komunitě čím dál víc.

Jenže tu máte vždy dva a více pohledů a rozhodněte, který je ten správný! Někdy ani jeden z nich. Hledání pravdy pak může být víc než obtížné. To, že považuji osobní spory za nízké a nehodné mojí osoby, to mi snad nemůže nikdo mít za zlé. Máme je tu však a musíme je nějakým způsobem řešit. Od prehistorie projektu zde byly spory mezi správci a nesprávci. Jedni chtějí to a druzí ono. Ze subjektivního pohledu obou je jejich postoj správný. Ovšem co ten objektivní? Jsme schopni se na věci dívat s nadhledem, nebo ne a nedohlédneme dál než na špičku svého nosu? Já říkám, neptejte se, jestli je to správné pro vás, ptejte se, jestli je to správné pro projekt! Na něm přeci spolupracujete a chcete, aby „prosperoval.“ Slýchávám připomínky „On mi udělal tohle a tohle!“ nebo „To je přeci můj článek/nápad/cokoli, tohle tam nechci!“ Správci mají větší pravomoci a často jsou za jejich užívání kritizováni, ačkoliv s nimi spor v jádru ani nesouvisí. Modlou posledních měsíců se stalo úsloví „zneužití práv správce.“ To zní sice moc hezky, skoro jak vystřižené z Blesku, ale budu muset opakovat křesťanské rčení „kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.“ Jestli k něčemu takovému skutečně došlo by se mělo řešit s chladnou hlavou, nezaujatým a zdravým rozumem.

Já si však myslím, že i samotná strana sporu by se měla snažit chápat problém objektivně, uklidnit vášně a zeptat se sama sebe: „Porušil závažným způsobem pravidlo? Škodí to projektu? Mohl to myslet dobře?“ Je to opravdu nutné, brodit se takovým bahnem neduhů naší společnosti, nebo se dokážeme bavit na úrovni i přesto, že jsme lidé různých povah, z rozličných prostředí a s pestrými názory? Jsme lidé nebo zvířata? My se prostě musíme umět domluvit, nenechat se manipulovat, umět říci slušně, ale pevně „ne,“ ale přitom se také snažit dohodnout. A samozřejmě: projevit dobrou vůli.

Jsme pouze lidé. Nejsme ale pouhou kapkou v moři, žádnou bezvýznamnou věcí. Jsme součástí této společnosti. Můžeme se chovat jako správně se otáčející ozubené kolečko, nebo jako palice. Jako tupý, ničící a primitivní nástroj. Ničení, štvaní, spory. To může být pro někoho krutou radostí, avšak vždy jen krátkodobou a ostatním škodící. Skutečná radost, ta vychází z tvoření – když něco krásného dokážete udělat vlastní pílí, je to jeden z těch neopakovatelných pocitů bytí, jenž jsou člověku dopřány. Abychom se však na něj mohli celou svou existencí alespoň na malý okamžik upnout, musíme nejprve odstranit překážky, které nám brání v roztáhnutí křídel a rozletu naší duše: Musíme se předně osvobodit od bahna, ve kterém vězí naše nohy a váže nás s přízemností. Musíme zamezit dalším nesmyslným sporům. Pro nás i pro budoucnost. Sami u sebe začít a ostatním pomáhat s takovým chováním, které bude posouvat naše životy i cíl našeho snažení kupředu, aby byla jednou pravda i kvalitní informace dostupné všem bez rozdílů. Otázka z nadpisu tedy má odpověď, nastínil jsem vám k ní cestu, na její konec ale už musí dojít každý sám.